Můj příběh

Tak vás tu vítám. Možná bych mohl o sobě napsat pár slov. Jmenuju se Roman Ševčík a drtivou část svýho života jsem strávil v kriminálu. Proč? Protože v únoru 1989 tragicky umřela moje babička a teta.
Ale to možná trochu předbíhám. Tak tedy znovu. Narodil jsem se 30. října roku 1970, tedy dva roky po tom, co sem vlítli Rusáci. Měl jsem relativně normální dětství, asi jako každý kluk, co se narodil do totality. Ve škole jsem byl trochu pomalej, ale velký zastání jsem našel v mojí paní učitelce. Strašně silná a hodná ženská.


Do 18 let jsem si žil poklidným a řekl bych i spokojeným životem. Nikam jsem moc nechodil, držel jsem se doma, toho co jsem znal a nelítal jsem ani po diskotékách nebo za holkama. Já měl rád svůj klid, svojí rodinu a svojí dědinu. Někdo by to možná mohl považovat za moc nudnej a usedlej život pro 18 letýho kluka, ale já o nějaký dobrodružství fakt nestál a byl jsem šťastnej.


A pak přišel 4. únor 1989, den, který mi převrátil život vzhůru nohama. Mojí babičku a tetu našli mrtvé, brutálně zamordované a mě si předvolali k „výslechu“, kde ze mě vymlátili přiznání. Pak už šlo všechno ráz na ráz a já jsem v srpnu odcházel od soudu s brekem a rozsudkem odnětí svobody na 21 let vězení a následnou ústavní léčbou. Nic mi nepomohly důkazy, co vypovídaly v mou nevinu. Nic mi nepomohli svědci, co vypovídali v můj prospěch. Nic mi nepomohlo moje zoufalé popírání „přiznání“. Vždyť já ani nevěděl, k čemu všemu jsem se jim tam vlastně doznal a co všechno jsem jim podepsal. Já byl jen prostej kluk z malýho města.


Jenže to soudy moc nezajímá a tak jsem dostal nálepku „vraha“, a kdyby jen vraha, já dostal nálepku vraha žen a ještě k tomu z mojí vlastní rodiny. A tím jsem byl vlastně předurčen si ten kriminál fakt „užít“. Detailů vás zatím ušetřím, však příjde čas, kdy si o tom budeme moci popovídat. Nicméně, můžete mi věřit, že jsem si kolikrát říkal, že trest smrti, kterým mě strašili, by byl možná milosrdnější. Odseděl jsem si to pěkně celý, a to i přes dlouholetej boj spolku Šalamoun, mojí paní učitelky, mojí rodiny a jiných lidí v z mého okolí, co se prostě nechtěli smířit s tím, že sedím za něco, co jsem neudělal. Dodatečně všem díky a díky i za to, že bojujete se mnou dál. Na první pohled se může zdát, že to bylo zbytečný, jenže pro mě to znamenalo, a pořád znamená, neskutečně moc.


Dneska, vedle svojí Leničky a mého nevlastního „synka“, si žiju zase ten klidný život. A jsem za to upřímně rád. Nevzdávám se naděje na znovuotevření mého případu, ale přiznejme si, těch 30 let, co jsem i s léčbou skončil pod zámkem, ty šílený věci, co jsem zažil, tu příšerou beznaděj, co jsem cítil, to nic na světě nemůže odčinit. A tak tu teď sedím, píšu svůj příběh a hlavou mi běží, kolik dalších takových případů, jako jsem já, sedí v kriminále a čeká na zázrak, protože jestli si myslíte, že jsem ojedinelej případ, tak je mi líto, ale sundejte si klapky z očí. Justice je tu zkroucená jako žížala na slunci a není to tak pěkná hrdá ženská s mečem, váhama a páskou na očích, ale obluda, co vás spolkne, sežvejká, vezme vám poslední zbytky hrdosti a pak vás vyplivne jako žvejkačku mezi lidi, co ani pořádně neví, jak to v kriminálu vlastně chodí, ale jednohlasně řvou, že lžete, protože se bojí si přiznat, že ve státě, kde nefunguje ani obecní úřad, soudy prostě lžou a ničí nevinným lidem životy. A přitom to tak prostě je.


Já budu moc rád, když se to časem změní a po boku Alberta se pro to budu snažit dělat maximum, ale bez vás to fakt nedáme. Vždyť je to i váš problém a vaší země, ve které dost možná žijete své spokojené a klidné životy, stejně jako jsem žil já před 4. únorem 1989. Fakt vám přeju, aby se od vás ta obluda, česká justice, držela co možná nejdál, ale možná byste taky mohli pomoct tu obludu změnit v tu hezkou paní s mečem, váhama a páskou na očích.


Zdraví vás Roman, kluk, co je černým svědomím české justice.